Fejetony Evy Kadlákové

Především jsem si ověřila to, co už jsem dávno věděla, totiž že mám dokonalého kadeřníka! Nebýt toho, že mi vylézají šediny, jeho střih drží a i s každým dalším centimetrem vypadá skvěle! Ráda bych proto složila poklonu muži, který stříhá tak nevypočítavě dobře, že zákazníci nemají potřebu se k němu vracet. Ale oni chtějí!

Já kdybych byl ženská, tak bych toho strašně zneužíval – tuto větu jsem už slyšela od mnoha mužů. Dokazuje, jak silná je asi někdy jejich slabost. A nabádá mě k tomu, abych své ženské zbraně vytasila taky.

Na 15. květen připadá v našem kalendáři takzvaný významný den, Den rodin. Doposud jsem o něm neměla ani tušení. Snad proto, že takových a onakých dnů je v různých kalendářích hafo, možná i z toho důvodu, že jsem už dvě rodiny rozpustila, čímž jsem možnost jejich oslav znemožnila. Ale abych se zároveň sama sebe zastala – na partnerství i manželství jsou vždycky dva, a tak není to jen má vina, má veliká vina…

Mamince k svátku. Tak obvykle začínala naše dětská přání, která jsme malovali už ve školce a paní učitelky nám je nadepisovaly. Gratulace se ale většinou vztahovala k Mezinárodnímu dni žen, protože za mého dětství se Den matek z nějakého záhadného důvodu nepřipomínal. Ačkoli: zas taková záhada to není. MDŽ mělo režimní prioritu. Oslava mateřství má téměř křesťanský podtext.

Miluju ho k zbláznění. Když vedle něj usínám, jsem šťastná. Probouzím se uprostřed noci a dívám se na něj. Poslouchám jeho pravidelný dech, líbám jeho ruce, jeho vlasy. Ráno se zahříváme pod jednou peřinou…

Vyšli jsme se synem z obchodu a proti nám vedla mladá paní za ruku asi tříletého chlapečka. „Maso, maso, chleba, chleba, maso, maso, chleba, chleba,“ pokřikoval ten prcek a poskakoval mamince na vodítku natažené ruky.

Po uveřejnění minulého fejetonu se strhla vlna ohlasů na to, jaké věty se nesmějí říkat ženám. No vlna – vlnka, abych se nenafukovala moc. Ovšem sama jsem si již při psaní prvního taháku pro muže říkala, že jeden asi nestačí, a tak se k tématu ráda vrátím.

...Aby nás beránek nepokakal, pořídili jsme si – no, my jsme neškudlili, my si nekoupili symbolicky nové ponožky nebo šátek do baloňáku - my si pořídili rovnou šatní skříň! Prázdnou, ovšem...

„Víš co, tak mi do příště připrav seznam alespoň tří vět, který můžu laskavě použít,“ reagoval můj chlap na situaci, kdy mi zavolal a zrušil rande slovy: „Hele nepřijedu, nemám náladu.“ Načež jsem mu šlehla telefonem.

„Hledám ženu s čárkou“ – tak takovým hlášením mě uvítala seznamka, když jsem se na ni, já zoufalka, připojila. S jakou proboha čárkou? Ptala jsem se v údivu. Ale ptát jsem se nemusela, vlastně jsem to věděla. Aspoň dosud si myslím, že moje rozklíčování bylo správné.

„Mažu si tě z přátel!“ zakřičela za jedním ze svých vrstevníků asi dvanáctiletá dívenka. Usmála jsem se. Coby náhodnému svědku mi připadala jako esence dítěte, v tom nanejvýš dětinském jednání.

Napsal mi divák našeho ranního vysílání na internetu: „Nebuďte tak smutná, Evo, všechno dobře dopadne.“ Ráda bych mu vzkázala: „Nejsem smutná, jsem stará.“

Tříletý chlapeček se zastavil, nadechnul a zplna hrdla vydal urputné: „Fššš…!“ Chtěl písknout, brouček, ale ještě to neumí. Maminka se po něm otočila a povídá: „Pojď, Šimone, táta ti to doma ukáže.“ A klučík se za ní rozběhnul. Než se naučí pískat jako táta, ještě to chvíli potrvá.

Toho rána jsem se probudila a hned jsem věděla, že něco není v pořádku. Šla jsem se umýt a mýdlo mi dvakrát vyklouzlo na podlahu. V kuchyni jsem se řízla do prstu a kakao zasvinilo mikrovlnku.

Když se řekne „my dva“, vybaví se mi dětská knížka My dva doma. My dva spolu ale domov nesdílíme. Potkáváme se jenom na drátě. Ozve se zvonění a vrána k vráně na chvíli přisedne.

Láska je teď všude. Kouká na nás z výloh, vyčuhuje z reklam, sype se z Valentýnek a teče z internetu. Některým z nás svítí z očí, jiným zní v uších. A toho bych se chytla. Když totiž projdeme archiv uměleckých děl, máme fejeton o lásce jako vyšitý. Takže:

Podle názvu byste nejspíš čekali fejeton o cinkání klíčů. Ale on bude o zvonění hrany!

„Jé, Božka!“ zajásala jsem, když jsem v seznamu povinné četby svého syna našla Boženu Němcovou. „Ta se ti bude líbit, Babička je taková hezká knížka pro děti,“ deklamovala jsem ovlivněná desítky let starou vzpomínkou na vlastní školní léta a veskrze pozitivní pocit z příběhu babičky naší klasičky.

Když jsem ráno vyšla z domu, potkala jsem v rychlém sledu dvě myši. To mi připomnělo, že začal rok Krysy. A že moje kamarádka Krysa má narozeniny.

Zřejmě existují dva druhy lidí, konstatovali jsme tuhle s kolegy na obědě. Když jsme probírali historky našich známých i své a všimli jsme si, že se mezi námi vyskytují ti, kteří své životy překotně žijí od mezníku k mezníku, od lásky k lásce, od bolesti k bolesti.