Vltava

Má ráda divadlo, které je zvědavé a které aktivizuje. V Divadle Na zábradlí nastudovala inscenaci Paní Dallowayová, v níž nahlíží vnitřní a vnější svět postav a taky fenomén neviditelnosti žen. „Zajímalo nás, jak by paní Dallowayová vypadala dnes,“ říká ve Vizitce. Jak uvažovali o scéně s vodopádem? A proč je pro ni důležité udržovat kulturní život v rodné obci v Krkonoších? Ptá se Karolína Koubová.

Před čtrnácti dny jsem napsala úvahu a pak jsem ztratila hlas. Včera jsem si ji přečetla, a když jsem se před spaním procházela se psem, zdála se mi mizerná, nejspíš ji vyhodím.

Jeho tématem je umění ve veřejném prostoru. Nejnověji se podílel na publikaci Pražské metro. To je podle něj luxusním prostředím, v němž se snoubí kvalitní umění a architektura. „Věci kvalitní a odvážné si nezískávají veřejnost hned. Musí si na ně postupně zvykat,“ říká ve Vizitce. Proč má nejradši stanici metra Vyšehrad? A proč se mu v umění jen stěží hledá naděje? Ptá se Karolína Koubová.

Saša Michailidis se ptá syna umělce Stanislava Kolíbala, architekta Pavla Kolíbala, a šéfkurátora Musea Kampa Jana Skřivánka. Stanislav Kolíbal letos oslaví 100 let. Sochař, scénograf, autor kreseb, ilustrací a instalací, jedna z nejvýraznějších postav českého poválečného umění. V pražském Museu Kampa bude minimálně do února 2026 průběžně obměňovaná výstava. Co uvidíme? A co z Kolíbalovy tvorby nejvíce oceňujeme?

Je fenoménem české výtvarné scény. Na AVU založil ateliér Grafika 2, nezatížený technikou a zaměřený na okrajové a podprahové vlivy. „Když vidíte vývoj generací, chcete být u toho,“ říká ve Vizitce. Teď jako pedagog skončil a chce se věnovat vlastní tvorbě. „Možná jsem při malování opomenul oblast, kterou za mě nikdo neudělá.“ Jak si kultivovat výtvarné vidění? A proč nemá kompost zapáchat? Ptá se Karolína Koubová.

„Benzinem voněli a travou, když tenkrát v květnu přišli sem...“ Verše Miroslava Floriana oslavující příchod Rudé armády do Prahy jsou první, co se mi vybaví v souvislosti s koncem druhé světové války u nás. Téma donekonečna omílané celé mé dětství, s ikonografií šeříků a tanku číslo 23, jehož historie nakonec nebyla taková, jak nám tvrdili.

Saša Michailidis se ptá Osobností mladé české fotografie za rok 2024 Violy Hertelové, Jakuba Pavlíka a Marka Kolihy. Jak právě ocenění Osobnost mladé české fotografie do 30 let může pomoci ke zviditelnění v oboru? Kam směřuje česká profesionální fotka? A jak tento vývoj ovlivňuje mladá generace?

Galerii v Městské knihovně v Praze, kde má rozsáhlou retrospektivní výstavu, považuje za nejlepší prostor na světě. Kreativita je podle něj zázrak, který umělá inteligence nenahradí. „Člověk by měl být rebel. Když příliš přebíráte od druhých, deformuje vás to,“ říká ve Vizitce. Proč ho neláká dokumentární fotografie? A jak vzpomíná na návštěvu Helmuta Newtona v Praze osmdesátých let? Ptá se Ondřej Cihlář.

V posledních několika desetiletích jsme žili v době velkých fúzí. Spojovaly se velké firmy, automobilky, banky, filmová studia, aerolinky, giganti v oboru informatiky i těžby ropy. Úspory z rozsahu, optimalizace, synergie a celý tenhle žargon, ve kterém se nevyznám. S nástupem a postupným šířením jednotného globálního trhu zmizelo ze světa nejen mnoho tradičních značek, ale také řada lokálně specifických jevů.

Saša Michailidis se ptá dcery režiséra a scenáristy Jindřicha Poláka Kateřiny Polákové a publicisty, kritika Jana Lukeše. Ikarie XB 1, Nebeští jezdci, Návštěvníci, Pan Tau, Lucie, postrach ulice, Chobotnice z II. patra... Připomínáme si 100 let od narození Jindřicha Poláka. Vedle Miloše Formana je naším světově nejúspěšnějším režisérem, filmoví historici o něm ale vedou jen útlou složku. Jak to?